Přejít na obsah Přejít na navigaci

BACK

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Stojí za povšimnutí, že nynější kostel je již třetím v pořadí stojícím na stejném místě. První dva, obklopeny hřbitovem, byly dřevěné. Počátek staršího sahá až do roku 1297. Vydržel poměrně dlouho. Až do století 16., kdy jej nahradil nový kostel, opět dřevěný na kamenné podezdívce, stále orientovaný od západu k východu. Je známo i jeho vnitřní vybavení, mezi nímž se uvádí i obraz Panny Marie Oustecké. Roku 1673 byl na něj připsán nápis: „Zázračné Panny obraz, který se nad měšťany vznášel a skrze Uhry raněn jest." Popsaná událost nemusí být jen pověstí, ale může mít základ v událostech z roku 1468 – 1469, kdy vojska Matyáše Korvína táhla touto krajinou a plenila široké okolí.  

Zásadní změna v životě celé ústecké farnosti nastala 3. dubna 1728 po příchodu prvního ústeckého děkana, Jana Leopolda Mosbendera. Ten nechal v letech 1742 – 1748 postavit budovu dnešního děkanství. Podílel se také i na zhotovení Křížové cesty, kterou vysvětil v červnu 1755. Ovšem vyvrcholením jeho činnosti byla stavba úplně nového kostela, započatá stržením dřevěného kostela 17. května 1770. Již 21. července 1770 došlo k položení základního kamene ke kostelu novému, který má hlavní osu tentokrát ve směru od jihu k severu. Plány na něj vypracoval stavitel Jakub Pank z Veselí na Moravě. Náročná stavba se protáhla až do roku 1776, její iniciátor se slavnostního otevření nedočkal. Zemřel 24. července 1776 ve věku 83 let a byl pochován v tomto novém kostele. Místo připomíná mosazná deska s nápisem. Vzhledem k tíživé hospodářské situaci trvaly dokončovací práce ještě dalších pět let. Obraz na hlavním oltáři namaloval vídeňský malíř Jan Dallinger z Dallingenu. Bohatou architekturu hlavního oltáře postavil ústecký řezbář Josef Pirkl. Ve věži se nachází pět zvonů, stále obsluhovaných ručně. Od roku 1803 zde působí pěvecký sbor Cecilská hudební jednota.

 

BACK

Areál aktivní turistiky - Cakle

Na severním okraji města Ústí nad Orlicí leží část nazývaná Oldřichovice. Jí protéká řeka Tichá Orlice, jež byla vždy využívána k provozování vodních sportů. Spatřit na ní kajaky, kanoe a jiná plavidla bylo běžné, ne však dát jim prostor pro odpočinek, občerstvení, táboření.

Tento nedostatek postřehla v roce 1997 parta podnikavých nadšenců, která v rámci odboru Klubu českých turistů HORAL iniciativně přistoupila k budování turistické základny v místě nazývaném Cakle.

V první chvíli vybavené především pro potřeby vodáků. Byla zde zřízena loděnice, postavena klubovna s velmi jednoduchým ubytováním pro cca 20 lidí a nezbytná kuchyňka. Na úspěšný začátek navázala výstavba bufetu poskytujícího běžné občerstvení, dále sociálního zařízení a tábořiště. V roce 2006 přibyla ubytovna s 15 lůžky. Z těchto zdánlivě skromných začátků máme dnes v Cakli k dispozici jedinečné tábořiště pro 120 osob, bufet s přístřeškem, ubytovnu, sprchy, WC. Půjčovna trekkingových a horských kol, případně dalšího sportovního vybavení jen předchází možnosti vyjížděk na koních.

   

Pokud by měl návštěvník sportovního areálu přesto pocit, že by rád zažil něco adrenalinovějšího, pak má možnost na lodi sjíždět úzké meandry Tiché Orlice, zdolávat 10 metrů vysokou cvičnou horolezeckou stěnu nebo svádět souboj s lanovou Tarzanovou dráhou. Areál v Cakli je dnes k dispozici sportovně založeným skupinám i rodinám s dětmi. Představuje jedinečnou příležitost pro rekreaci a aktivní trávení volného času. Ačkoliv byla dosud řeč pouze o sportu, je nutné připomenout, že se v tomto areálu pořádají i různé kulturní akce jako Benátská noc, Janouškovo Ústí či Caklefest.

 

BACK

Sportovní centrum – aquapark

Touha po zdraví těla i ducha byla, je a bude. A to ani nemusíme připomínat průkopníky tohoto hesla, Miroslava Tyrše a Jindřicha Fűgnera. Samozřejmě, že se i v Ústí vždy našlo plno aktivních nadšenců rekreačního, ale dokonce i výkonnostního sportování. Jeho počátky můžeme posunout do první poloviny 20. století. Především plavci využili toku Tiché Orlice, aby zde nejen smočili svá těla, ale postupně tu od roku 1933 začali budovat něco, co mělo být plovárnou.

Dostatečná vzdálenost od města umožňovala na rovných lukách zřídit i atletický stadion a tenisové kurty. Ty se svým antukovým povrchem časem staly vyhlášené v rámci republiky. Několikrát do roka zde probíhají různé turnaje, z nichž nejznámější je Rieter Cup.  Umístění sportovišť na podměstí u říčního toku se ani v budoucnosti nezměnilo. Naopak, postupně zde byl vybudován celý sportovní areál, mající oprávněně označení jako špičkový. Po opakovaných a bohužel neúspěšných pokusech vybudovat zde plovárnu s plaveckým bazénem přišel rok 2000, kdy byl v Ústí konečně otevřen moderní aquapark se skvělým vybavením a s řadou možností aktivního odpočinku. Nachází se zde i dětské bazény a pro drobotinu ještě skákací hrad. Nechybí tobogán o délce 101 metrů, bezbariérový přístup, občerstvení je samozřejmostí.

Další částí dnešního sportovního areálu jsou tři fotbalová hřiště. Z toho dvě s přírodní trávou, jedno s umělou trávou třetí generace. Atletický stadion s tartanovou dráhou snese srovnání s jinými špičkovými zařízeními nejen v naší republice. Opomenout nemůžeme zmodernizovanou saunu ani zimní stadion s celoročním provozem. V letních měsících ho lze využít na IN-LINE nebo BANDY hokej. Součástí tohoto komplexu je také Sporthotel Tichá Orlice. Kromě hotelových služeb mají návštěvníci k dispozici i bohatě vybavenou posilovnu.

 

 

BACK

Městský hřbitov

Městský hřbitov vyrostl na severním okraji města v místě nazývaném „Na Hýbli". Začalo se na něm pohřbívat od 5. listopadu 1893 a téhož roku bylo v jeho sousedství otevřeno zahradnictví, které zůstalo v provozu do dnešních dnů. V roce 1911 nechala Božena Andresová zhotovit u kameníka Josefa Reila z Chocně velký centrální kříž, jenž se stal dominantou hřbitova. Na náhrobcích najdete práce Quido Kociana, Josefa Mařatky, Františka Jandy a místního kameníka J. Koukola.

Odpočívá zde asi čtyřicet význačných osobností, jejichž věhlas a činnost překročily hranice města a leckdy i státu, a téměř třicet válečných hrdinů a odbojářů, kteří zde po mnohých útrapách a dlouhém strádání našli místo posledního spočinutí. Těchto asi sedmdesát velikánů lze řadit ke kulturnímu dědictví města Ústí nad Orlicí. Celkem je na hřbitově pochováno přibližně sto padesát významných osob, které se tučným písmem zapsaly do historie města Ústí nad Orlicí.

 

   

 

BACK

Roškotovo divadlo

Divadlo je svědomím doby. I té, která běžela Ústím nad Orlicí. Také v tomto městě se vedle tradičního zpěvu a hudby začalo kolem roku 1836 hrát divadlo. Začátky mělo hodně skromné. O to víc zrálo přání hrát jednou ve vlastní divadelní budově. Na uskutečnění této vize také začali ochotničtí nadšenci systematicky pracovat. V roce 1896 založili ochotnický spolek Vicena, který v červnu 1919 inicioval vznik Družstva pro postavení divadelní budovy. Jeho prvořadým úkolem bylo shromažďování finančních prostředků.

O deset let později začala jednání o vypsání soutěže na plány divadelní budovy. V této záležitosti byl požádán o spolupráci prof. ThDr. PhDr. Josef Cibulka. Významný historik umění, vědec evropského formátu a navíc, ústecký rodák. Právě on doporučil vypsat soutěž mezi místním stavitelem Jaroslavem Radechovským a pražským architektem Kamilem Roškotem. Proč padlo jméno tohoto člověka? Cibulka často působil na Pražském hradě, kde se setkal při úpravě hrobky českých králů v kryptě katedrály sv. Víta právě s Kamilem Roškotem.

Žákem profesora Jana Kotěry. I přes jednoznačné vyjádření odborníků ve prospěch návrhu pražského architekta následovala ještě řada složitých jednání. Zkrátka prosadit v Ústí jeho nevšední projekt nebylo vůbec snadné. Ovšem díky tvrdošíjnosti Josefa Cibulky došlo 4. listopadu 1934 k rozhodnutí realizovat Roškotův návrh. 5. července 1935 byl položen základní kámen. Slavnostní otevření divadla proběhlo 26. září 1936. Stalo se tak v rámci oslav 100. výročí ochotnického divadla a 40. výročí založení divadelního spolku Vicena. Součástí oslav bylo uvedení opery Tajemství od Bedřicha Smetany. V roce 1979 bylo Roškotovo divadlo prohlášeno za kulturní památku Československé republiky.

Výjimečné postavení v české moderní architektuře zajistila Roškotovi právě budova divadla v Ústí nad Orlicí a následná realizace Československého státního pavilonu na světové výstavě v New Yorku (1938 – 1939).