Přejít na obsah Přejít na navigaci

BACK

Henrychova vila

Skutečně honosnou vilu v secesním slohu nechal postavit jako doklad svého významného postavení mezi podnikateli v oblasti textilního průmyslu pan Florian Hernych (1855 – 1923). A suma, kterou údajně za tuto výjimečnou stavbu zaplatil, tomu také odpovídá.

460 000 rakouských korun. Pod stavební dokumentací pro tuto vilu se podepsala karlínská firma Matěje Blechy. Významného pražského architekta a stavitele. Aby tato jinak mimořádně úspěšná firma zvládala nebývalý počet zakázek, spolupracovala s řadou dalších významných architektů. V letech 1904 – 1907, kdy vznikal projekt Hernychovy vily, řadu návrhů na ní vytvořila dvojice Emil Králíček (architekt) a Celda Klouček (sochař). Ač pro to nejsou jednoznačné důkazy, dá se nakonec usuzovat, že projektantem vily byl Emil Králíček.

Vlastní stavbu prováděl bratr Floriana Hernycha, Josef. Na novou budovu, mající č.p. 72, bylo vydáno stavební povolení 15. března 1906 a její kolaudace proběhla 25. února 1907. Přes nemalé finanční problémy, do kterých se Hernychova firma dostávala, zůstala vila ve vlastnictví Hernychů až do roku 1951. V následující politické situaci se o ni zajímala řada subjektů, ale nakonec zvítězil názor pronajmout ji v roce 1955 Hudební škole, Okresní lidové knihovně, Domu osvěty a vývařovně ZDŠ. V roce 1971 zde byl umístěn Památník revolučních tradic.

Po změně politických poměrů v roce 1989 došlo k navrácení vily původním majitelům. Jediný, kdo zde setrval i nadále, byla Základní umělecká škola Jaroslava Kociana, která platila majitelům nájem. Ale i ta se v roce 2002 odstěhovala. V podstatě prázdná budova přešla po složitých jednáních v poněkud neutěšeném stavu v roce 2003 do vlastnictví města. Pro záměr využívat ji v budoucnosti jako Kulturně společenské centrum česko-polského příhraničí a současně jako sídlo Městského muzea musela projít důkladnou rekonstrukcí. Ta byla započata na podzim roku 2006. Po jejím dokončení došlo 26. dubna 2008 ke slavnostnímu otevření. Navíc byl v suterénu otevřen Restaurant Secese.

Zahrada se umístěním několika nových plastik, z nichž nejvýznamnější je Mrtvý Abel ústeckého rodáka Quido Kociana, stala galerií pod širou oblohou. Hernychova vila je použitým stavebním stylem ve městě ojedinělá a vysoce překračuje místní architektonický průměr.

   

BACK

Mírové náměstí

 

Ústecké náměstí se svým téměř čtvercovým půdorysem je pamětníkem samých počátků historie tohoto města. Ne však v této podobě, protože ve 13. i dalších stoletích bylo rozhodujícím stavebním materiálem dřevo. A to mělo na svědomí hned dva velké požáry. V letech 1498 a 1706. Při prvním shořela do základů radnice a s ní veškerá dokumentace. Proto chybí nejstarší záznamy o našem městě. Druhý požár těžce postihl střed města. Ze spálenišť, hlavně kolem náměstí, začaly pak vyrůstat již zděné budovy řemeslníků a obchodníků. Náměstí dostalo vzhled velmi podobný tomu dnešnímu. Podstatné je, že na severní a západní straně byla obnovena podloubí, která znázorňují chloubu města dosud. A samozřejmě vznikla nová barokní radnice, daná do užívání v roce 1723. Na jejím průčelí je zasazen kamenný lichtenštejnský znak a pamětní deska, sdělující, že se v tomto domě narodil český buditel a kněz Matěj Josef Sychra. V této budově sídlil do roku 1929 okresní soud, od roku 1932 sloužila jako městské muzeum. Za protektorátu v roce 1941 zde začala úřadovat správa města. Během dalších let se ukázala nezbytnost provést rozsáhlou rekonstrukci, která měla zajistit nové prostory a jejich vybavení odpovídající nové době. Ta proběhla v letech 1995 – 1998. I nadále zde sídlí Městský úřad.

Barokní Mariánský morový sloup, postavený uprostřed náměstí jako dík za ukončení morové epidemie, byl vysvěcen v roce 1739.

   

Na východní (horní) straně náměstí zaujme dům č.p. 87 – spořitelna. Podle plánů architektů Maříka a Pešiny z Prahy byla postavena v letech 1906 – 1907. Vlevo stojící jednopatrový kamenný dům nezaujme jako takový, ale skutečností, že zde bydlela a tvořila Magdaléna Dobromila Rettigová. Stejně tak nikoliv ze stavebního hlediska, nýbrž z pohledu historie zaujme dům č.p. 7, jenž sloužil jako školní budova.

Je také zajímavé sledovat, jak se měnil název tohoto prostranství. Tím nejstarším bylo Na rynku, za první republiky Wilsonovo náměstí. Za protektorátu Hlavní náměstí (Hauptplatz), po válce Náměstí dr. Edvarda Beneše. Následovalo Náměstí míru a dnes je to Mírové náměstí.