Jiří Tomášek vede Základní uměleckou školu Jaroslava Kociana již třicátým čtvrtým rokem. Letošní školní rok 2022/2023 pro něj bude hodně výjimečný. Je totiž poslední na pozici ředitele ZUŠ. Umělecké školství však po čtyřicetileté praxi rozhodně nepověsí na hřebík, stejně jako své další aktivity hlavně ve světě hudby. „Chci dál pracovat a pracovat naplno, protože jinak to ani neumím,“ řekl Jiří Tomášek v rozhovoru.
Obrovskou zkouškou pro základní umělecké školství byla dvě covidová léta. Pociťujete jejich dopad ještě teď, v novém školním roce?
Určitě, s dopady epidemie koronaviru se pere celé školství. Naše škola je vázaná na praktické činnosti a řekl bych, že regenerace probíhá rychleji. Mám velkou radost, že k 1. září tohoto roku se počet našich žáků zvedl a podařilo se nám opět přehoupnout přes číslo 800, což je velice dobrá vizitka této školy.
Daří se všem vyučovaným oborům?
I když samozřejmě ta sinusoida není zcela pravidelná, obecně se dá říci, že se nám daří dobře, máme výsledky v soutěžích a držíme tradiční mimoškolní akce, které jsou veřejnosti naprosto známé jako stabilní součást kultury v našem městě. A stále vymýšlíme nové a nové projekty. Je to díky vynikajícímu týmu na této škole, který je schopen bezvadně spolupracovat. Na to jsem velice hrdý.
Co vám v roce 2022 udělalo největší radost?
Generální rekonstrukce podlahy tanečního sálu. To byla věc, která mě velice trápila a jsem rád, že se nám ji podařilo dotáhnout do konce, abych školu mohl předat v naprostém pořádku novému řediteli. Bylo s tím velké martýrium, bohužel vše, co dnes souvisí se stavebními firmami je nevyzpytatelné. Jsem rád, že se nám ve spolupráci s ostatními subjekty podařilo výuku v tanečním oboru překlenout a podržela nás i rodičovská veřejnost.
V letošním roce vás osobně čeká jedna zcela zásadní změna, odejdete z pozice ředitele Základní umělecké školy Jaroslava Kociana. Stanovil jste si na zbytek školního roku nějaké úkoly?
Čím se člověk víc chystá na ukončení své mise, tím více jich vyskakuje. Nemám aspiraci na to, že zvládnu úplně všechno na sto procent, nicméně samozřejmě chci školu předat naprosto stabilizovanou a v dobré finanční kondici, aby s tím nový ředitel neměl žádné problémy. V personálním obsazení jednotlivých oborů se v posledním desetiletí udělal velký kus práce. Mám velikou radost, že se podařilo dotáhnout i obnovu klavírního parku ve škole. Všechny klavíry a pianina, na které hrajeme, prošly buď generální opravou, nebo jsou nové. Ve škole máme pět nových křídel, což je úžasný úspěch a jsem velmi rád, že se to - samozřejmě s velkou podporou našeho zřizovatele, města Ústí nad Orlicí - podařilo.
Lidé si zpravidla na penzi dělají velké plány, chtějí se pustit do všeho, na co nebyl čas. Máte taky takový seznam?
Zatím jsem neměl čas se rozhlédnout. Já jen cítím, jak to zpívá v jedné písni Marta Kubišová, že časy se mění. Dozrál jsem do stavu, kdy si říkám, že teď je ten správný čas předat vedení mladším lidem, kteří jsou vzdělaní, mají rozhled a hlavně energii, aby tuto školu vedli dál. Jsem přesvědčen, že je to dobré řešení a škole se bude dařit. Nicméně já samozřejmě nechci zůstat doma v křesle s rukama v klíně, to vůbec není mému naturelu vlastní. Chci pracovat a tvořit dál, mám spoustu nabídek a budu rád, když jako učitel budu této škole ještě hodně platný.
Když jste mluvil o misi, jak dlouhá vlastně byla?
S rodinou jsem se přestěhoval do Ústí nad Orlicí v roce 1988, tedy ještě v období socialismu. Byl vypsán konkurz, který jsem na jaře roku 1988 vyhrál a 1. září nastoupil do školy. To místo bylo spojené s bytem, to byl také jeden z důvodů, proč jsme se pro Ústí rozhodli. Byt jsme dostali na sídlišti Hečmanda, jenže ta ještě nebyla v září hotová a my se nemohli přestěhovat. Až do listopadu jsem přebýval na tehdejší ubytovně v tělocvičně textilní průmyslovky. Byla to pionýrská doba.
S Ústím nad Orlicí jste se sžil rychle?
Velmi, to prostředí mně velice vyhovovalo, cítil jsem, že je to velmi kreativní terén a že lidé jsou tu otevření. Přestože jsem měl informace, že narazím na socialisticky utažený kraj, já ten pocit neměl. Naopak jsem cítil, jak lidé chtějí tvořit a dychtí po svobodě. Po roce 89 se všechno úžasně uvolnilo a jsem strašně rád, že jsem toho byl účasten, protože jsem tu potkal spoustu vynikajících lidí, které bych v Hradci Králové, odkud jsem přišel, nepotkal. Díky Kocianově houslové soutěži a Heranově violoncellové soutěži, díky Kruhu přátel hudby jsem se mohl potkávat s osobnostmi umělecké branže, a to mě velmi obohatilo.
Měnila se během let práce ředitele základní umělecké školy? Předpokládám, že hodně.
Neskutečně. Dva roky před Ústím nad Orlicí jsem řediteloval v Třebechovicích pod Orebem. To byla školička, která měla zhruba 150, 200 dětí. Byl jsem tu ředitelem, zástupcem, sekretářkou a hospodářkou dohromady. Všechno jsem si dělal sám a nabíral zkušenosti. V té době bylo všechno podstatně administrativně jednodušší, po počítačové erupci se to začalo komplikovat a řekl bych, že i úřední šiml začal řehtat každým rokem silněji a silněji.
Takže to, co zaznívá z jiných profesí, přemíra papírování, se děje i u vás v uměleckých školách?
To jde napříč společností a je udivující, že to nemá konce. Snad všechny profese si stěžují na to, že nejdříve musí dělat papíry a pak až vlastní práci, což mi přijde úděsné. Potýkají se s tím i rukodělné profese. Bohužel doba je taková a nezdá se, že by tomu byl konec. Je to i jednou z příčin, proč se dnes lidé cítí velice unaveni. Prostě je toho hodně.
Patřilo ke zlomovým okamžikům ve vaší práci ředitele ZUŠ přestěhování do vlastní nové budovy?
Rozhodně ano. Přijal jsem výzvu zakládajícího ředitele hudební školy v Ústí nad Orlicí pana Antonína Šimečka, což byla vynikající a velmi vážená osobnost, abych pro školu zajistil vlastní budovu. To byl sen všech generací učitelů a žáků, kteří do tehdejší Lidové školy umění Jaroslava Kociana chodili. Natrefil jsem na dobré politické osazení v Ústí nad Orlicí, paní poslankyni Veroniku Nedvědovou a pana starostu Jiřího Čepelku, kteří mi pomohli tuto vizi prosadit. Škola tehdy sídlila v Hernychově vile, která byla v rámci restitučního zákona vrácena původnímu majiteli, a platili jsme vysoké nájemné. Byl jsem rád, že ministerstvo školství odsouhlasilo záměr výstavby nové budovy ZUŠ a mohli jsme na ni získat finanční prostředky.
Budova ZUŠ byla otevřena v roce 2003 a rozhodně patří mezi nejkrásnější stavby v Ústí nad Orlicí. Sama jsem se mohla přesvědčit, že nám ji přespolní závidí.
Samozřejmě se dmu pýchou, když se o naší budově hovoří. Je to díky vynikající práci pana architekta Karla Blanka, se kterým jsme spolupracovali a strávili mnoho času nad tím, jak budovu pojmout a realizovat. A byly tu i další šťastné okolnosti, město dalo krásný pozemek v krásné části města. Samotné řešení - čtyřpodlažní dům s odkazem na Kamila Roškota, dvěma křídly a centrálním traktem podobně jako u Roškotova divadla - je velmi zdařilé. Když k nám přijedou kolegové z různých typů škol v České republice, ale i ze zahraničí, jsou z naší budovy nadšení.
Tradice ústecké umělecké školy je opravdu dlouhá, začala se psát v roce 1939. Jakou perspektivu podle vás má umělecké školství, dnes v době internetu a počítačů, bude se rozvíjet dál?
Myslím si, že velmi dobrou. Podle odborníků má umělecká výchova veliký vliv na rozvoj intelektu a těší mě, že se o tom čím dál častěji mluví. Dá se očekávat, že veřejností bude tento typ výchovy stále žádanější. Kamenem úrazu je množství času, které se dnes v rodinách umělecké výchově, tomu praktikování dovedností, zpravidla věnuje. Na západní civilizaci doléhá, že se máme hodně dobře, děti mají díky počítačové technice, internetu, YouTube a všemu dalšímu hudbu a umění v konečné verzi kdykoliv k dispozici, aniž by se musely snažit. Mezi učiteli základních uměleckých škol se dnes traduje, že první, na koho musíme cílit, přesvědčovat a získat na svou stranu jsou rodiče. Je důležité, aby věděli, co se ve škole konkrétně děje, co s dětmi chceme podnikat a jaké možnosti máme. Potřebujeme, aby nás doma podpořili, protože jedna či dvě vyučovací hodiny týdně zázrak neudělají. Když se budete jednu či dvě hodiny týdně učit cizí jazyk, taky se ho nenaučíte. Je potřeba ho praktikovat častěji. Některé děti mají různé problémy s předponou dis- a možná by mnohé dis- zmizelo, kdyby se praktikovalo více. Když za našich mladých let někdo neuměl číst, příkaz zněl jasně: číst a číst. Nemohu se učit, když neumím dobře číst. Problémy jdou odstranit, ale ne bez vydání určité energie.
Přesunuli jsme zodpovědnost za výchovu dětí na různé instituce, především na školy a zapomínáme, že první a konečná distance jsou rodiče, rodina. Trošku nás to dohání, protože problémy v rodinách jsou vážné a silně dopadají i na děti. Velmi pozitivně, až s léčivým účinkem může na děti působit umělecká výchova. A jsme zase u určitého penza energie, které se musí vložit. Pro rodiče to znamená učit se s dětmi, poslouchat je, věnovat jim svou pozornost. Vést je k tomu, že každodenní kontakt s hudebním nástrojem nebo s jinou uměleckou činností nás obohacuje. Než se dítě naučí zahrát písničku na klavír nebo na housle, vyžaduje to docela dost energie a soustředění. Soustředění je pro život nesmírně důležité. Bohužel válčíme s tím, že děti dlouhé hodiny tráví na mobilu nebo na počítačích, tak dlouho, že nakonec převládne únava až i určité depresivní stavy. To by si rodiče měli uvědomovat a hlavně limitovat čas, který děti ve virtuálním světě tráví.
Je učitel hrdý, když si jeho absolvent zvolí vyučovaný obor za svou životní profesi?
Zaplaťpánbůh, i já se mohu takovými žáky pochlubit. Prioritně nám však o to nejde. Seriózně rodičům říct, vaše dcera, váš syn je předurčen k tomu, aby se živil uměním, je velká zodpovědnost. Předtím je třeba dlouhá geneze, roky testování, zda na to ten mladý člověk má psychiku nebo dostatek vůle. Umělecký svět dnes umí být i velmi krutý a není lehké se v něm uživit. Proto pečlivě zvažuji, než takové dobrozdání rodičům dám. Pokud ano, pak je to po velmi zralé úvaze a dlouhém testování. Pochopitelně mám ale velkou radost, když se to podaří a mladí lidé jsou úspěšní.
Jak důležité jsou pro vás různé soutěže?
V našem typu školství se na ně nazírá velmi různorodě. Jedni to vidí jako velké zlo, osobní ambice a vysoké ego učitele. Já jsem velkým zastáncem soutěží, přátelských setkání na dobrovolné bázi, na kterých mají mladí lidé možnost se potkat, společně si zahrát, vzájemně si ukázat, kde jsou a co umí. Vidím v tom spíše spolupráci než rozepři.
Před mnoha lety jsem však viděl i druhou stránku mince, tu nepříjemnou. Dlouhé roky jsem pracoval v týmu Kocianovy houslové soutěže a Heranovy violoncellové soutěže. Na těchto špičkových kláních byl na některé děti z východoevropských a asijských škol vyvíjen velký tlak, řekl bych až na samé hranici únosnosti. Za tím tvrdým vedením byla obrovská touha se dostat do světa a prosadit. Tohle období je už naštěstí za námi. Soutěže se dnes nesou v duchu spolupráce a srovnávání se.
Nesmíme opomenout, že ZUŠ Jaroslava Kociana je dějištěm těchto dvou velkých prestižních soutěží. Jistě je dobře, že se vloni po covidových omezeních opět naplno rozjely.
Mám z toho velkou radost. Přečkaly nelehkou covidovou dobu, což svědčí o jejich kvalitě a dobrém vedení.
Na podzim jste v komunálních volbách získal tolik hlasů, že byste byl znovu zastupitelem města, kdybyste na tento post nerezignoval. Těší vás ta důvěra lidí?
Samozřejmě, že těší. Jsem aktivní nejen v profesním životě, ale i v tom civilním. Jsem docela pyšný, že jsem řadu let působil nejen jako zastupitel města, ale i jako člen rady města a na vlastní kůži pocítil, jaká je to zodpovědnost a mnohdy obtížná práce se starat o věci veřejné. Pomáhalo mi to však v náhledu na mou profesi a při komunikaci s mladými lidmi o věcech obecných, o principech, které jsou zásadními pilíři demokracie.
Vadí mi postoje některých politiků „Dejte nám svůj hlas a my se o vás postaráme“. Slýchávám to ze všech koutů celého politického spektra. Osobně mně velice vadí, že jsme rezignovali na to, aby se lidé starali o své věci, sami o sebe. Odjakživa se hlásím ke konzervativní pravicové politice a jsem toho názoru, že by se člověk měl dobře starat o své věci sám a v rámci toho starání se i o věci obecné: mít povědomí, zájem, komunikovat a snažit se pomáhat, protože bez pomoci se dnes společnost neobejde.
Podpora ústecké veřejnosti mě velmi těší a věřím, že lidé vědí, že to nebyla žádná schválnost. Potřebuji si odpočinout, trošku si vydechnout a upravit svůj režim. Už mi bude 65 let, měl jsem vážné problémy se zdravím, rád bych měl ještě nějakou energii na svá vnoučata a věci s tím související. Nicméně jak říkám, chci dál pracovat a pracovat naplno, protože jinak to ani neumím.
Vaše škola má v názvu jméno Jaroslava Kociana. Myslíte, že kdyby viděl, jak si vede, měl by radost?
Mistra Jaroslava Kociana mám ve své kanceláři nad sebou na obraze, vzhlíží na nás každý den. Byl špičkovým světovým hráčem na housle. Smyčcové nástroje jsou druhým největším oddělením naší školy, což je unikát. To je dnes nevídaná věc. Je to díky naprosto skvělé práci našich učitelů. Když se dnes rozhlédnete po českém základním uměleckém školství, uvidíte elektrofonické nástroje, klávesy nebo elektrické kytary, ale těch pravých krásných smyčcových nástrojů jako jsou housle, violy, violoncella a kontrabasy je vidět mnohem méně. Jaroslav Kocian by z nás měl určitě velkou radost.
